Při sledování oslavy z vítězství Kanady u hokejistů s javorovým listem na dresech, mi v hlavě probleskly některé důležité otázky, na které jsem v tu chvíli hledal odpověď. Kanada, vážně? Ta Kanada, která už prakticky poslední den základních skupin balila pomalu kufry vstříc mediálnímu tlaku a titulkům, jak kolébka hokeje zažila nevídanou blamáž? Tým kolem Adama Henriqua prostě ve skupině nezaujal, možná narozdíl od USA, které se viditelně zlepšovaly zápas co zápas včetně zámořského derby.
0:2 s Lotyšskem, 1:5 s USA a 1:3 s Německem, prohry, které Gallantovy nadělaly další vrásky na čele. Experti napříč světem již Kanadu odepisovali, možná tak čtvrtfinále by mohl být pomyslný strop, pak adieu. Ale něco se zlomilo, něco, na co evropský hokej nebyl připraven. Co to bylo?
Vraťme se na začátek. Během odkrývání soupisek národních týmů fanoušci mohli pomalu debatovat, kdo by turnaj v Rize mohl vyhrát, a na které hráče se může hokejový fanoušek těšit. Rusko přijelo se silným týmem, který byl ověnčený borci z KHL v čele s Maximem Grigorenkem z Columbusu. Finsko již tradičně vsadilo na nové a zároveň dravé hráče, kteří nemusí hrát nejlepší ligy světa, aby byly konkurenceschopní na elitním turnaji. Švédové vsadili na Evropu. Známá jména byla, ale nad výběrem Tre Kronor stály spíše otazníky, než obvyklé pasování na prvenství (mimohodem obhajobu titulu z roku 2006).
Na řadu přišlo zámoří. USA celkem tradičně zkouší mladé hráče, a tak fanoušek dobře věděl, že sleduje možná výběr budoucích talentů NHL, kteří jednou budou psát novou historii amerického hokeje. Pak přišla analýza Kanady. Zkušený trenér Gallant, tedy jeden z nejuznávanějších koučů NHL, přijel s týmem prakticky bez hvězd. Kdo je Power? Foudy? A proč tam hraje nějaký Danforth z KHL? To nebyl k dispozici lepší brankář než Kuemper? Vlivem ostrých opatření a náročné sezóny Kanada moc na výběr neměla.
Kanada poslední roky (od roku 2015) přišla s konceptem týmu, který oplýval hvězdami, často známé i pro nezaujatého fanouška. V tu chvíli Kanada každý rok jezdila pro medaile. Důvod? Ten byl přeci jasný, proti tak hvězdnému týmu se bude jen horko těžko konkurovat. Letos ovšem byla Kanada jiná. To se také projevilo hned v turnaji, kdy praticky různě sesbírání hráči se nedokázali pořádně sehrát. Výhru Lotyšů jsem bral jako euforii Lotyšska a obrovskou motivaci Lotyšů letos uspět. Duel s USA bylo ovšem doslova nejhorší představení javorových listů od doby, kdy hokej snad sleduju. Utkání s Německem pod tíhou špatného startu a proti nastartovaným soupeřům jen podtrhávalo predikce expertů a komentátorů - Tenhle výběr skončí ve čvrtfinále, tedy pokud se do něho vůbec dostane.
Během této fáze přijel na výpomoc Andrew Magiapane. Přiznám se, že jsem mu nevěnoval tolik pozornosti, obecně Kanada nebyla týmem, který v tu chvíli byl terčem sledovanosti kvůli parádní hře. Změna rolí, prohození sestavy a poskakování nad propastí, kdy Kanada už musela porazit Nory, dalo tomu týmu jakýsi nový impuls. V zámoří prostě neexistuje předem prohraný turnaj, i když hokejová veřejnost tomu týmu přestala věřit. Trpělivost a vůle kanadského celku byla praticky první krok na cestě ke zlatu. Tvrdá práce, vyjasnění si rolí a pevná důvěra trenéra ke všem hráčům i přes nepříznivé výsledky. Upocená výhra nad Norskem byla odrazovým můstkem pro kolébku hokeje. Důvod? Kanadě se probudil kapitán Henrique, křeč po závěrečné siréně opadla a hráči si navzájem věří. “Stále to máme ve svých rukou”.
Povinné výhry byly splněny a čekal je náročný soupeř, vlastně osudový - Suomi. Kanada musela alespoň bodovat. Nebylo cesty zpět. Tlačila a díky houževnatosti týmu nezískala Kanada “jen” bod, ale také pevné sebevědomí. Prohlášení, že pokud Německo vyhraje a Kanada bude hrát play-off, tak se hokejový svět může na kanadský celek těšit, znělo až podezřele jistě.
Rusko se zdálo býti jasným favoritem a katem kanadské naděje trunaj zvrátit. Ani já nepochyboval ve výhru sborné. Dramatický duel nabral obrátky, jakoby se Rusové ukolébali vedoucí brankou, přestali hrát svou hru a byli vtažení do nepříjemné hry týmu Gerarda Gallanta. I možná štěstí ale zejména nádherná akce Mangiapaneho v prodloužení poslala Kanadu do semifinále a Rusko domů. Pořádný šok. Ale Kanaďané měli v bruslích motivaci a obrovský zápal vyvést experty z omylu. Není to jen náhoda, je to systém, který prostě nedovoluje vzbuzovat pocity, že turnaj je už prohraný. Hráči jsou učení vyhrávat a nevzdávat se a s faktem, že play-off je zcela jiná soutěž, si Kanada připravila další kousek pro hokejové publikum.
USA si jely pro zlato. Čekají na něj generace. Jenže jejich zámořský rival na Američany v těchto okamžicích turnaje umí. Souhra první formace, jistější Kuemper v bráně a rozhozený útok USA zapříčinil spanilou jízdu až do finále. Kdo tu Kanadu porazí? Vždyť hráli ve skupině tužku, prostě bídu. Na to ale Kanaďané prostě a jasně nehrají. Na ty zápasy si už pak nikdo nevzpomene. Žijou současností tady a teď.
Finále s Finskem a po dlouhé době Kanada považována za outsidera. Prohrávali - zvedli se a překonali obranný val. V těžkých chvílích se nechávali vyprovokovat, ale další třetinu jsme zase viděli jinou Kanadu, která opět hraje hokej. Zisk titulu prostě není náhoda. Je to i o štěstí a možná, že Kanada celkově nebyla nejlepším týmem na turnaji, ale Evropě a celému světu poslala jasný vzkaz - my se nezvdáváme, i když už nás odepisuje i ten poslední člověk na Zemi. A když, nebojíme se konfrontace s neúspěchem. A to je stavební kámen úspěchu javorového listu - odhodlání, odvaha, zarputilost, trpělivost a vůle. A i když se může zdát, že to táhla jen jedna formace, byl to výkon celého mužstva, jež razilo od 4. zápasu jasnou politiku rolí. Máme se stále co učit, se zámořím se musí počítat, ať přivede kterýkoliv výběr na šampionát.
